Na start malebné procházky se dopravíte snadno autobusem či frýdecko-místeckou MHD. Zastávka je situována ve spodní části úzkého svažitého náměstí, tudíž během chůze k prvnímu rozcestníku potkáte spoustu místních historicko-kulturních památek. Pod Obecním úřadem stojí jmenný pomník obětem světových válek, o kousek výš na druhé straně silnice zaujmou dvě kamenné sochy světců, patrona hasičů sv. Floriána a patrona mlynářů sv. Jana Nepomuckého. Hukvaldské náměstí je spíše rozšířeným prostranstvím průjezdní silnice – cesta tudy vedla odpradávna a směřovala vzhůru na hrad. V bezprostředním podhradí pak vyvstal kostel a zámeček.

Štíhlý kostel sv. Maxmiliána se začal stavět v roce 1759, ale dokončen byl až o desetiletí později za biskupa Maxmiliána hraběte z Hamiltonu. Vysvěcen byl patrně ve svátek svého patrona 12.10. 1769. Jeho vybudování souviselo s přenesením správy panství ze starého kamenného hradu do nového moderního zámečku naproti kostelu. Kardinál Somerau-Beck dal kostel nádherně vyzdobit, a to např. obrazem na hlavním oltáři od malíře Kuppenweissera. Za známého milovníka Beskyd, kardinála Fürstenberka, byla slohově upravena hlavní kostelní věž a arcibiskup Kohn provedl důkladnou opravu chóru a varhan. Kostel má jednoduchou jednolodní strukturu s vysokou průčelní věží, jež je zakončena bání s lucernou. Stavba byla projektována v čistě barokním slohu a spolu s protějším arcibiskupským zámkem a honosnou bránou do hradní obory tvoří jedinečný architektonický soubor, dotvářející místní kolorit.

Jednoposchoďová budova zmíněného zámečku Hukvaldy byla postavena v roce 1760 a zprvu sloužila pro potřeby vrchnostenské kanceláře, správy panství, která sem byla přenesena z hradu Hukvaldy, kde do té doby sídlila, a také zde bydlel hukvaldský hejtman. V přízemí uprostřed se nacházela chodba, vpravo 4 klenuté a vlevo 3 obytné místnosti, kuchyň a komora. Vespod byste našli 2 klenuté sklepy a v prvním poschodí chodbu s 8 pokoji. Veškerá okna byla zamřížovaná. Na zadní straně nádvoří vlevo stála prádelna, vpravo vozová kolna, drůbežník, chlévy pro prasata, skleník a zeleninová zahrádka. V zámeček či letohrádek byl objekt přestavěn olomouckým arcibiskupem Bedřichem knížetem z Fürstenberku mezi lety 1854-1855 tak, že byl stržen sousední dům a zámeček tím pádem osamostatněn a obehnán zahradou. Zámeček i kostel poté dostali do štítu Fürstenberkův erb. Stavba je z exteriéru jednoduchá, s prvky novogotiky, v interiéru je však velmi honosný. Má 16 obytných místností, vestibul a schodiště ozdobené četnými loveckými trofejemi kardinála Fürstenberka, visí zde obrazy pořízené kardinálem Skrbenským roku 1917 či velmi cenné křišťálové lustry, nicméně (zejména rokokový) nábytek a ostatní vybavení zůstalo jednoduché, vkusné. Z vestibulu v přízemí zámku se vstupovalo do pokoje centrálního ředitele, dále do pohostinky, kde byl nejcennější třešňový nábytek, pak chodbou do pokoje tajemníka a čekárnou se vyšlo zpět do vestibulu. V levé části byly 2 pokoje pro druhého tajemníka a pokoj pro služebné, na opačné straně stříbrnice. První poschodí bylo vyhrazeno pro pána zámku. Také zde byla čekárna, pokoj – dříve jídelna, pohostinka, pokoj zábavní, kde se nacházel skromný kulečník a mramorový krb s příslušným topícím náčiním. Odtud se vcházelo do domácí kaple. V oltáři ve zdi visel obraz Panny Marie Čenstochovské s letopočtem 1614. V dubové skříni tu byla uložena nádherná mešní roucha. Následoval pokoj kuřácký, pokoj přijímací, sloužící i jako jídelna, z níž se dalo vyjít na balkón. Dál se nacházela pracovna, ložnice a koupelna. Nalevo od boční chodby měl pokoj komorník. Před zámkem ze strany od zahrady býval bazén s vodotryskem (dnes torzo), v němž se přes léto chovali pstruzi. Zámek v Hukvaldech sloužil zejména jako lovecký letohrádek, který příležitostně obývali arcibiskupové Bedřich Egon Fürstenberg, Theodor Kohn, Lev Skrbenský či Leopold Prečan. V období 1.sv. války za arcibiskupa – kardinála Františka Bauera (1904-1915) byl hukvaldský zámeček zapůjčen rakouskému eráru za vojenskou nemocnici. Je jasné, že během i po válce byl objekt poškozen a mnohá výzdoba vzala za své. Když byl zámeček v roce 1948 přeměněn na školu, veškeré jeho zařízení bylo odvezeno do Kroměříže a některé lovecké trofeje z Hukvald dnes zdobí stěny loveckého sálu kroměřížského zámku. Ve 2.pol. 20.stol. sloužila budova rozličným účelům, povětšinou však chátrala a do oprav se neinvestovalo. Konečně v 90.letech 20.stol. získala zámeček nazpět církev, která provedla obnovu čelní fasády. V současné době probíhají opravy zámku a přilehlého prostranství.. Zámeček je tedy prozatím veřejnosti nepřístupný, dá se vstoupit pouze do zámeckého parku, který byl zřízen roku 1855 na místě dvorských pozemků zvaných „Za panskými kvartýry“. Jeho celková rozloha i se stavebními parcelami činila 3,5ha. Park byl upraven v anglickém stylu a udržován stálým zahradníkem se dvěma pomocnými silami.

Třetím významným objektem na náměstí je honosná brána do obory. První zmínka o oborním chovu na Hukvaldech spadá do roku 1567 a řadí se mezi nejstarší obory svého druhu u nás. Ohradní zeď byla nicméně zbudována až v letech 1730-1736. Při její stavbě byli zaměstnáni poddaní z okolních vsí, kterým tak bylo umožněno získat v chudých letech aspoň nejnutnější obživu. Dodnes je tato zeď z větší části zachována. V minulých letech byla navíc po téměř celé své délce opravena.  Architektonicky cenná kamenná brána s litinovou mříží a výrazným arcibiskupským erbem tvoří přirozený vstup do obory.

U oborní brány najdete ukazatel Hukvaldy, oborní brána (365m), který se rozpažuje zelenými hroty 0,2km dolů k autobusové zastávce, 0,3km k "Janáčkovu domu" - Památníku Leoše Janáčka, žlutý hrot směřuje 10km do Frenštátu a jediný červený hrot 0,3km k lišce Bystroušce. Tak se mimochodem jmenuje opera hukvaldského rodáka Leoše Janáčka. Jeho rodný dům stojí jen pár kroků od brány, v prostoru za kostelem. Tato budova (nyní turistické informační centrum, galerie, Pamětní síň Leoše Janáčka a expozice Země hradů), bývala kdysi školou, na jejíž základech stávala do roku 1877 jiná škola a v jejích útrobách se 3.7. 1854 narodil světoznámý hudební skladatel Leoš Janáček (1854-1928). Byl devátým ze 14 dětí zdejšího učitele a jako takový získal hudební vzdělání již v raném věku. Také jeho dědeček měl blízko k  hudbě, matka hrála na kytaru a varhany. Janáček v 11 letech odešel do klášterní hudební školy v Brně, vystudoval tam gymnázium, učil se na varhanické škole v Praze, Lipsku a ve Vídni. Na Hukvaldy se vrátil ve svých 34 letech, a pak je už navštěvoval pravidelně. Zde také chodil hrát do kostela na varhany a své vzpomínky vtiskl do vlastní úpravy lidové písně Ty hukvaldský kostelíčku. Na zdi bývalé školy mu vyvěsila obec pamětní desku.

Vzhledem k tomu, že kamenná brána se pro vstup do obory nepoužívá, musíte popojít pár metrů k moderní brance s klikou, na níž visí prosba, aby návštěvníci zavírali a zamezili tak úniku zvěře z obory. Hned za vstupem si pak můžete něco přečíst na panelu Naučné stezky Hradní vrch č.2. Zatímco první panel obsahoval jen všeobecné informace o stezce, zde se píše, že hukvaldská obora vznikla roku 1566 (původní obora ale bývala na jiném místě - dnes v oblasti, kde můžete nalézt jedno ze zastavení NS Leoše Janáček očima dětí, tzv. Korýtka).. Tehdejší držitel Hukvald, biskup Vilém Prusinovský z Víckova, dostal od císaře Maxmiliána darem 20 daňků a dal pro ně ohradit kus lesa. V letech 1730-1736, kdy dělníci budovali kolem obory kamennou zeď, osázeli zároveň dosud nezalesněný Hradní vrch (odlesněn ve středověku z obranných důvodů), přidali asi 200ha okolního lesa a přestěhovali sem zvěř. Zpočátku byla v oboře chována jen daňčí, později i mufloní zvěř. Její dnešní rozloha činí 457ha. Obora patří Biskupství Ostravsko-Opavskému a platí tu přísný zákaz sběru paroží, kaštanů, žaludů a jízdy na kole. Lidé mohou do obory vstupovat pouze na určených místech a jejich pohyb je omezen na vyznačené cesty. Celistvý komplex lesních porostů na Hradním vrchu (479m) o výměře asi 60ha, s převahou starých bučin ve věku 190-240 let, je od roku 1999 vyhlášen přírodní památkou.

Po krajinářské stránce jsou v oboře zajímavé zachovalé zbytky alejí a průhledů do krajiny, výrazné je především převážně lipové stromořadí podél páteřní komunikace vedoucí oborou nebo skupiny stromů na loukách. Po silničce vede také červeně značený turistický okruh. 300m dlouhý první úsek má z větší části rovinný charakter, načež krátce středně stoupá k rozcestníku Liška Bystrouška (375m). Zde se vyděluje žlutá turistická značka, která přes Měrkovice (2,5km) pádí ku Frenštátu (9,5km), zatímco červená se lomí doleva a po vyasfaltované historické příjezdové cestě stoupá 1,2km k hradu. V křižovatce se nachází známý památník Lišky Bystroušky, věnovaný Leoši Janáčkovi na paměť prvního provedení jeho stejnojmenné opery v hukvaldském přírodním divadle. Vytvořen byl sochařem K. Vávrou dne 20.6. 1959. O Leoši Janáčkovi pojednává též panel NS Hradní vrch č.3. Píše se v něm, jaké získal vzdělání a že se dlouho nemohl umělecky prosaditt. „Jeho hudba byla tak originální, že vzbuzovala odpor konzervativců (opera Její pastorkyňa čekala na provedení v Praze 12 let!). Teprve na konci života se L. Janáček dočkal pochopení a ohlasu doma i v cizině, kde bylo jeho dílo přijímáno pro svou svéráznost a jadrnost jako ryzí výraz české hudebnosti. Na rodné Hukvaldy se poprvé vrátil až po 23 letech (1888), pak už je navštěvoval pravidelně. V roce 1921 si Janáček koupil od své švagrové domek v Podoboří, kde pobýval každoročně kratší či delší dobu a kde také strávil poslední dny svého života. Zemřel 12.8. 1928 v Ostravě. K rodnému kraji měl hluboký a vřelý vztah, hledal v něm inspiraci, sbíral lidové písně, ale také zde nacházel potřebný klid a odpočinek.“

Navzdory klidnému prostředí hukvaldské obory si však nyní příliš neodpočinete. Asfaltka okamžitě ztuha stoupá do úbočí Hradního vrchu (479m) a přes stromy probleskují linie okolních kopců. Obora zabírá sousední vrch Kazničov (601m), opodál stojí masiv Ondřejníka (964m) a v dáli ční Kněhyně (1257m). Další panel NS hovoří o starých stromech, které skýtají útočiště celé řadě živočichů a hub – dutiny vyhledávají k hnízdění ptáci, v kůře žijí brouci. Ti konzumují jen rozpadající se části a vlastnímu stromu vůbec neškodí. Těžko se ale přizpůsobují změnám životních podmínek a svým způsobem života jsou vlastně pralesní. Na Hukvaldech se ze vzácnějších druhů vyskytují např. roháčci a krasci. Text nabádá, abychom se na rozpadající se torza stromů v oboře nedívali jako na neuklizený nepořádek, nýbrž jako na úžasný ekosystém překypující životem.

Ve chvíli, kdy se cesta stáčí do zákruty a stoupá ještě ostřeji, vy překypovat životem nejspíš příliš nebudete :-)  Dá se ovšem zastavit pod památnými stromy a osahat si jejich obnažené kořenové struktury. Za památné bylo vyhlášeno 7 buků lesních o obvodu kmene 335-465cm, výšce 25-30m a s průměrem koruny 18-25m. Buky jsou součástí porostu, jenž byl na tehdy holém Hradním vrchu vysázen po roce 1730. Mohutný kořenový systém buky vytvořily pro udržení stability na příkrém svahu. Vlivem eroze byly kořeny obnaženy a jejich propletence, zduřeniny a nadzemní smyčky pokryté světle šedou borkou uchvacují svou krásou. Délka obnažených kořenů dosahuje až 8m. Tyto mohutné exempláře buků lesních vzhledem ke svým rozměrům, stáří, vitalitě, atraktivnímu umístění a ojediněle vyvinutému kořenovému systému nabývají vysokou estetickou, krajinotvornou i historickou hodnotu.

Stezka sleví ze stoupání na mírný sklon a obkružuje mocné kamenné zdi středověkého hradu až téměř k vstupní bráně. Na stromě v čele zříceniny visí cedule Hukvaldy, hrad (475m). Jediná červená šipka ukazuje 0,5km dolů k oborní bráně, naučná stezka nicméně pokračuje dál ve stoupání a atakuje hradní bránu pátým zastavením, kde se lze dočíst, že Hukvaldy jsou jedním z našich nejstarších a nejrozlehlejších hradů. Následuje zkratkovitý výčet historických událostí. Ty jako kdekoliv jinde obecně souvisí i s historií obce samotné.

Málokterá obec se do povědomí lidí dostala tak dobře jako Hukvaldy. Největší zásluhu na tom má určitě jejich bohatá historie, jež se započala kolem roku 1237. Tehdy byl ještě zdejší region téměř liduprázdný, samé lesy, jen sem tam nějaká osada s prvky hospodářské perspektivy. Majitelem území byl český král Přemysl Otakar I., který se jej však rozhodl odměnou věnovat svému diplomatovi, hraběti Arnoldovi z Hückeswagenu. Arnold se tedy odstěhoval z rodného Porýní na Moravu a usídlil se v obci Starý Jičín, kde si postavil hrad. Ten měl chránit jak jeho – cizáckého pána, tak i české příhraničí před polským či maďarským vpádem. Pustošivému nájezdu Mongolů roku 1241 se ale zabránit nepodařilo, což Arnoldově rodině způsobilo značné hospodářské potíže. Zprvu se snažili řešit krizi nepříliš úspěšně kolonizací svého panství (zakládáním nových osad, z nichž jim plynul daňový výnos), nakonec však celé panství prodali někdy mezi lety 1252-1258 olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku, který část (Příborsko, Hukvaldsko a Frenštátsko) záhy udělil zpět v léno Hückeswagenům. Zatímco se podnikavý biskup Bruno pustil do zakládání nových vsí v okolí Paskova, Arnoldův syn Franko nejdřív přestěhoval rodinné sídlo do Příbora, a pak začal kolem roku 1270 budovat hrad Hukvaldy (Huckeswalde). První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1285. Hukvaldy se okamžitě staly centrem panství. Bohužel, v roce 1316 Arnoldovi potomci o hrad přicházejí a Hukvaldy co pár let střídají majitele. Nestabilním obdobím je vinna i řada loupeživých rytířů, sídlících na českých a moravských hradech včetně Hukvald. Situaci získává pod kontrolu až Karel IV., který podpořil olomoucké biskupy, aby se v roce 1354 stali definitivními vlastníky panství. Ačkoliv majitelé byli známí, v nájmu hradu se v následujících stoletích vystřídala velká spousta lidí a hrad se stával zástavou za dluh, dědictvím, předmětem politických machinací i článkem obranné strategie Českého království, jež zahrnovala také jeho mnohé přestavby a zpevňování. Odolal řadě vojenských útoků a obléhání, v klidných letech však jeho nedobytnost umožnila rozvoj podnikání v obci. Největší výnosy plynuly např. v roce 1635 z hukvaldského pivovaru, provozování rybníkářství, z prodeje dřeva či z vrchnostenské palírny. Roku 1835 zabíralo hukvaldské panství rozlohu 20.000ha, na nichž žilo přes 32.000 obyvatel. V důsledku zrušení vrchnostenské správy se roku 1852 přeměnilo hukvaldské panství na hukvaldský velkostatek. Ten spravoval hejtman a poté vrchní úředník, jenž stál v čele vrchnostenského úřadu. Hukvaldy, jeden z nejmohutnějších hradů na Moravě, nebyl nikdy dobyt. Jeho opuštění způsobil v roce 1738 fatální nedostatek vody a údajný požár z 5.10. 1762, po němž biskup povolil všechno zbylé vybavení levně rozprodat, a tak byl hrad po dlouhých pěti stoletích chodu rozebrán a vydrancován. Obci zbyla hojně navštěvovaná ruina, kde se konávají četné kulturní akce. Kromě ní eviduje památkový ústav na kastastru obce dalších 11 objektů, zejména venkovské obytné domy, 2 kostely, větrný mlýn, pivovar, školu s pamětní deskou, zámek a památník.

Od hradu klesá doširoka vyšlapaná stezka lesem. Zprvu klesá středně až mírně po hřbetu kopce, načež se stáčí dolů. V oné zákrutě stojí zrenovovaný kamenný kříž a poslední panel NS. Informuje o Přírodní památce Hradní vrch Hukvaldy, vyhlášené 8.9. 1999 na ploše 77ha. Posláním chráněného území je zachování unikátního komplexu bukových porostů a přírodně krajinářské kompozice historické obory. V současné vegetaci převažují květnaté bučiny s dominantní strdivkou jednokvětou, kyčelnicí žláznatou a ostřicí třeslicovou. V důsledku hromadění nerozloženého bukového listí se vytváření tzv. nahé bučiny, kde zvláště v jarním období najdeme áron karpatský, kyčelnici cibulkonosnou, křivatec žlutý a orsej jarní. Z ohrožených a chráněných rostlin rostou v PP okrotice dlouholistá, kruštík modrofialový, kruštík širolistý, z jedovatých rostlin to jsou lýkovec jedovatý, rulík zlomocný, blín černý či lilek potměchuť. Ornitologický průzkum potvrdil 75 druhů ptáků, z toho 44 druhů zde hnízdí. Dutiny starých stromů vyhledává např. holub doupňák, holub hřivnáč, krutihlav obecný, datel černý, strakapoud prostřední, lejsek malý, lejsek bělokrký aj. V zimě sem zalétává brkoslav severní. Přestože les byl vytvořen lidskými zásahy, má velkou přírodní hodnotu. Při zakládání obory byly používány převážně domácí dřeviny nebo dřeviny dokonale zdomácnělé (jírovec maďal). Roste zde i několik exemplářů jilmu horského, které však postupně podléhají kalamitně se šířící houbové chorobě grafióze. Lesní porost má stáří 160-240 let.

Stezka pak již svižně sbíhá k oborní bráně. Okruh se uzavírá dosažením počátečního ukazatele Hukvaldy, oborní brána (365m).

Jednotlivá zastavení naučné stezky Hradní vrch

Zastavení č. 2
Hukvaldská obora vznikla roku 1566 a patří tak k nejstarším oborám v našich zemích. Tehdejší držitel Hukvald, biskup Vilém Prusinovský z Vícova, dostal od císaře Maxmiliána darem dvacet daňků a dal pro ně ohradit kus lesa. V letech 1730-1736 nechali hukvaldští páni postavit kamennou oborní  zeď, aby dali v hladových letech poddaným práci. Tehdy také znovu vysázeli hradní vrch, kterýž byl ve středověku z obranných důvodů odlesněn, ohladili asi 200 ha okolního lesa a přestěhovali sem zvěř.

V 18. Století byly po celé Evropě zakládány přírodně-krajinářské parky se snahou vytvořit výtvarně působivou krajinu, inspirovanou tvorbou malířů. Stejnou snahou byli vedeni také tehdejší držitelé hukvaldského panství, což dokládají některé dodnes zachované zbytky alejí a průhledů. Výrazé je především převážně lipové stromořadí podél páteřní komunikace vedoucí oborou a skupiny dřevin na loukách.

V oboře, jejíž rozloha je 457 ha, byla chována zpočátku jen daňčí, později i  mufloní zvěř. Normovaný stav zvěře je 140 kusů daňčí a 120kusů mufloní zvěře. Obora patří Biskupství ostravsko-opavskému. Provoz obory nyní zajišťují zaměstnanci Biskupských lesů. Kmenové stavy zvěře jsou natolik vyvážené, že nedochází k poškozování lesních porostů.

Při zakládání přírodně-krajinářských úprav byly používány domácí dřeviny, nebo dřeviny zdomácnělé, jako je např. jírovec maďal. V posledních letech se na této nepůvodní dřevině objevil kalamitní škůdce, který se lavinovitě rozšířil po celé Evropě. Jedná se o malého motýlka klíněnku jírovcovou, jehož housenky vyžírají vnitřní pletivo listů a způsobují jejich předčasné hnědnutí a opad. Přestože se zatím neobjevili přirození nepřátelé, kteří by mohli kalamitní šíření potlačit, nejedná se o nebezpečného škůdce. Klíněnka způsobuje především estetické znehodnocení stromu, ale neohrožuje jeho samotnou existenci. A to i přesto, že se k napadení často přidávají další škodliví činitelé, kteří urychlují hnědnutí a opadávání listů. Stromy, které netrpí nepříznivými životním i podmínkami, se dokážou s napadením poměrně dobře vyrovnat. Nejhůře jsou na tom jírovce, trpící dlouhodobým suchem. Zajištěním dostatku vody se proto dá vegetace napadených jírovců prodloužit. Vstup do obory je možný pouze na určených místech a pohyb návštěvníků je omezen na vyznačené cesty! Platí přísný zákaz sběru paroží, sběru kaštanů a jízdy na kole.

Zastavení č. 3
Leoš Janáček, hudební skladatel, který svým významem přesahuje hranice státu i kontinentu a dnes ho zná celý kulturní svět, se narodil 3.7.1854 ve zdejší škole (dnes budova turistického informačního centra – za kostelem sv. Maxmiliána) jako deváté ze čtrnácti dětí chudého hukvaldského kantora. Od dětství se s hudbou setkával, jeho dědeček i otec hudbu vyučovali, matka hrála na kytaru a varhany. Na přímluvu Pavla Křižkovského v jedenácti letech odešel do klášterní hudební školy na Starém Brně. Tam vystudoval a stal se učitelem, ale p okáčova dále ve studiu hudby (v Praze, v Lipsku a ve Vídni). Byl jmenován ředitelem varhanické školy v Brně a organizoval hudební život svého okolí.

Dlouho nemohl prorazit za brněnský okruh. Jeho duba byla tak originální, že vzbuzovala odpor konzervativců (opera Její pastorkyňa čekala na provedení v Praze 12 let). Teprve na konci života se Leoše Janáček dočkal pochopení a ohlasu doma i v cizině, kde bylo jeho dílo přijímáno pro svou svéráznost a jadrnost jako ryzí výraz české hudebnosti.

Na rodné Hukvaldy se poprvé vrátil až po 23 letech (1888), pak už je navštěvoval pravidelně. V roce 1921 si Janáček koupil od své švagrové domek na Podoboří, kde pobýval každoročně kratší či delší dobu a kde také strávil poslední dny svého života (dnes Památník Leoše Janáčka). Zemřel 12.8.1928 v Ostravě.

K rodnému kraji měl hluboký a vřelý vztah, hledal v něm inspiraci, sbíral lidové písně, ale také zde nacházel potřebný klid a odpočinek.

Více je možno dozvědět se při návštěvě Památníku Leoše Janáčka, kde je instalována expozice o tomto géniovi české hudby. Památník je umístěn v domku č.p. 79, který si Janáček koupil v roce 1921 a ve kterém prožil poslední léta svého života. Navštívit můžete také rodný dům Leoše Janáčka. Dnes je v budově umístěno turistické informační centrum, pamětní světnička Leoše Janáčka, galerie a stálá expozice ZEMĚ HRADŮ.

Zastavení č. 4
Staré stromy skýtají útočiště celé řadě živočichů a hub. Dutiny starých stromů vyhledávají k hnízdění či úkrytu mnohé druhy ptáků, jako jsou např. strakapoudi, datel černý, žluny, holub doupňák, šoupálek dlouhoprstý, brhlík lesní, sýkora modřinka a koňadra a především sovy. Ze savců je to veverka obecná, plch velký, plšík lískový, myšice lesní, kuna lesní a různí netopýři.

Naprosto nezastupitelné jsou staré stromy pro celou řadu hmyzích druhů, protože se zde vyvíjejí jejich larvální stadia. Jsou to především brouci, mnohdy velmi vzácní, kteří se ukrývají a vyvíjejí v kůře nebo pod kůrou, v trouchu dutin a ve dřevě prostoupeném houbovými vlákny, kde je vždy zachována alespoň částečná vlhkost nutná k jejich vývoji. Konzumují je rozpadající se části a vlastnímu stromu vůbec neškodí. Právě tyto druhy se velmi těžko přizpůsobují změnám životních podmínek a svým způsobem života jsou vlastně pralesní.

Díky šetrnému hospodaření v lesích obory, kdy jsou ponechávány staré stromy a souše, zde dosud žije mnoho relativně vzácných druhů brouků. Jsou to zejména roháčci: roháček kozlík, roháček bukový a roháček, tesaříci či kovaříci, případně zástupci dalších čeledí: lesan hnědý, tesařík piluna a potemník síťkovaný.

Také řada zvláštních a krásných hub žije na starých stromech a pomáhá rozložit jejich mrtvé dřevo. Jedná se například o vějířovec obrovský, síťkovec dubový, ohňovec statný, korálovec bukový, trsnatec lupenitý, smolokorku bukovou, helmovku šafránovou, hlívu holubí a hlívu plicní.

Kvůli intenzivnímu způsobu hospodaření v lesích jsou všechny tyt druhy závislé na starých odumírajících stromech ohroženy. Nechceme-li nenávratně z našeho prostředí ztratit některé krásné a dnes již vzácné druhy hmyzu, musíme jim ponechat aspoň minimální možnosti vývoje. U obratlovců vázaných na dutiny lze v některých případech využít jejich přizpůsobivost a nahradit přirozené dutiny umělými budkami. U hmyzu žádné náhradní řešení není. Nedívejme se tedy na rozpadající se torza stromů jako na něco zbytečného, jako na nějaký nepořádek, ale jako na úžasný ekosystém překypující životem.

Skupina sedmi exemplářů buků lesních, rostoucích ve svahu pod hradem, byla vyhlášena památnými stromy. Tyto stromy mají mohutně vyvinuté kořenové systémy, které jsou vlivem eroze z velké části obnažené, vytvářejí zvláštní propletené útvary a působí tak mimořádně estetickým dojmem. Hadovitě utvářené obnažené kořeny zasahují do vzdálenosti 8-10 m od kmenů. Chráněné buky jsou staré přes 150 let a dosahují vysoké krajinotvorné, estetické, biologické a historické hodnoty.

Zastavení č. 5
Hrad Hukvaldy, jeden z našich nejstarších a nejrozlehlejších hradů, byl založen roku 1240. Zakladatel Arnold z Huckeswagenu byl bohatý šlechtic ve službách Přemysla Otakara I. Jeho syn prodal hrad olomouckému biskupství a olomoučtí biskupové byli pány Hukvald v příštích staletích, s výjimkou období, kdy byl hrad zastaven. Hrad byl postupně dostavován a vznikla rozsáhlá pevnost, která nebyla nikdy vojensky dobyta. Pro skončení válek v 18. Století hrad ztratil na významu. V podhradí byly položeny základy zámku a kostela a začala se rozrůstat nová obec- dnešní Hukvaldy. Opuštěný hrad rychle chátral.  Zachovalé části jsou postupně restaurovány. Z hradu jsou krásné výhledy do okolí. V hradním areálu se konají různé kulturní akce. Probíhají z de koncerty v rámci Mezinárodního hudebního festival u Leoše Janáčka, pořádají se i jiné koncerty a často hrad slouží také jako vhodná filmová kulisa.

Zastavení č. 6
Hradní vrch Hukvaldy byl v roce 1999 vyhlášen dle zákona č. 114/1992 Sb. , o ochraně přírody a krajiny, přírodní památkou. Posláním chráněného území je zachování unikátního komplexu bukových porostů a přírodně krajinářské kompozice historické obory. Rozloha přírodní památky je 77 ha a nadmořská výška 310 až 480 m. Na více než polovině plochy převládá starý bukový porost. Věk nejstarších bučin přesahuje 200 let, někteří jedinci dosahují výška až 40 m. Buk lesní tvoří 90%, dále je zde zastoupena lípa srdčitá, přimísen je javor mléč, javor klen, habr obecný, dub letní, jírovec maďal a jasan ztepilý. V přirozeném dřevinném zastoupení chybí jedle bělokorá. Je zde také několik exemplářů jilmu horského, které však postupně podléhají kalamitně se šířící houbové chorobě grafióze.

Přestože les na Hradním vrchu není přirozeně vzniklým porostem (ten byl kvůli obraně středověkého hradu vykácen) a dnešní les vznikl umělou výsadbou v 18. Století, představuje velmi cenné přírodní společenstvo. Porosty jsou z lesnického hlediska tak kvalitní, že byly zařazeny do genové základny buku, dubu, lípy a jilmu horského. Přirozená obnova lesa je zabezpečována jednotlivým výběrem stromů a uvolňováním nárostu. Přestárlé exempláře jsou v porostu ponechány, stejně jako staré souše a torza. Ponechané padlé kmeny, vývraty a stojící souše jsou jedinečným biotopem celé řady dnes už vzácných organismů.