Tématem naučné stezky Hůrky je ochrana přírody a les. Přírodní rezervace Palkovické hůrky chrání přirozené a přírodě blízké lesní porosty v bukovém vegetačním stupni na ploše cca 35 ha. Jedná se o komplex starých smíšených porostů, kde je převládající dřevinou buk lesní (60%). V rezervaci žije mnoho druhů brouků. Zejména pro vrchní vrstvu půdy jsou charakterističtí střevlíkovití: střevlík fialový, střevlík kožitý, střevlík zahradní, střevlík zlatolesklý, střevlík hladký, dále druhy vzácné a ohrožené: střevlík Linneův, střevlík Ulrichův nebo střevlík Scheidlerův. V lesních porostech přírodní rezervace jsou vhodné podmínky pro hojné a pestré složení avifauny. V dutinách stromů hnízdí žluna zelená, datel černý, strakapoudi bělohřbetý, velký, prostřední a malý. Ze savců je typickým obyvatelem lesů veverka obecná, norník rudý, myšice lesní, krtek obecný, rejsek obecný, liška obecná, kuna lesní, tchoř tmavý, vzácnější je jezevec lesní. Palkovické hůrky jsou součástí rozsáhlé karpatské soustavy, vzniklé koncem druhohor a zejména v třetihorách působením několika fází alpinského vrásnění. Palkovické hůrky byly tvořeny slezským příkrovem, přičemž v terénu se nejvýrazněji projevují pískovcové palkovické vrstvy druhohorního křídového stáří. Vodní nádrž Olešná u Místku byla postavena v letech 1960 - 64 slouží k chovu ryb a rekreaci. Nádrž zaplavuje údolí Olešné na délku 1,75 km, maximální hloubka vody je 14,30 m a maximální zatopená plocha 87,8 ha. Celkový objem nádrže je 4 268 000 m3. Rybí společenstvo nádrže Olešná je tvořeno přibližně dvaceti druhy ryb. Převažují výrazně kaprovité ryby: plotice obecná, cejn velký, lín obecný, karas obecný, jelec tloušť, a tolstolobik bílý a kapr obecný atd. Naučná stezka Hůrky vede z hukvaldského náměstí po zelené a pak po modré turistické značce, směr Podlesí, Babí vrch, Kubánkov. Dále pokračuje ke Kociánovi, na Podhůří a končí na Olešné. Délka trasy je 12,5 km, je středně turisticky náročná. Převýšení je asi 380 m, náročnější stoupání je asi 1 km z údolí Ondřejnice na Palkovické hůrky.

Charakteristická bučina, zachovaná mezi Kubnkovem /661 m n.m.) a Babí  horou (620 m n.m.) je od roku 1969 chráněna jako přírodní rezervace. Přírodní rezervace Plakovické hůrky (rozšířena 1993) chrání přirozené a přírodě blízké lesní porostyv bukovém vegetačním stupni na ploše cca 35 ha. Jedná se o komplex starých smíšených porostů , kde je převládajíc dřevinou buk lesní (Fagus sylvatica) (60%). Přimíšen je nepůvodní smrk ztepilý (Picea abies), v menší míře se vyskytuje dub letní  (Quercus robur), jedle bělokorá (Abies alba), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), lípa malolistá (Tilia cordata) a velkolistá (Tilia platyphylla), javor klen (Acer pseudoplatanus), javor mléč (Acer platanoides), jilm horský (Ulmus glabra) a olše lepkavá (Alnus  glutinosa), která dominuje v nivách potoků. Jsou zd převážně svěží a bohaté bučiny, lipové a vlhké bučiny s drobnými prameništi a jasanové olšiny. Jedná se o porosty blízké přirozenému ekosystému.

V keřovém patře rostě jeřáb ptačí, bez černý, ostružník křovitý a lýkove cjedovatý. Bylinný podrost tvoří mařinka vonná, kyčelnice cibulkonosná, kyčelnice žláznatá, kyčelnice devítilistá, šalvěj lepkavá, šťael kyselý, pitulník žlutý, bažanka vytrvalá, ostřice lesní, vraní oko, čarovník pařížský, kopytník evropský, pryšec mandloňovitý, vrbina penízková, violka lesní, žindava evropská, pšeníčko rozkladité, strdivka rúcí a další.

V rezervaci žije mnoho druhů brouků. Zejména pro vrchní vrstvu půdy jsou charakterističtí střevlíkovití, kteří jsou důležitými bioindikátory stupně zachovalosti přírodního prostředí. Kromě celé řady běžnějších druhů: střevlík fialový, střevlík kožitý, střevlík zahradní, střevlík zlatolesklý, či střevlík hladký., zde žijí také druhy vzácnější a ohrožené: svižník lesomil, střevlík měděný, střevlík Linneův, střevlík Ulrichův nebo střevlík Scheidlerův.

V lesních porostech přírodní rezervace jsou vhodné podmínky pro hojné a pestré složení avifauny. V dutinách stromů hnízdí žluna zelená, datel černý, strakapoud bělohřbetý, velký, prostřední a malý. Můžeme zde pozorovat např. lejska šedého, červenohlavého, malého a bělokrkého, sluku lesní, holuba doupňáka, šoupálka krátkoprstého, králíčka ohnivého, křivku obecnou, skřivana lesního a ořešníka kropenatého. Můžete zahlddnout i čápa černého, který hnízdí mna nedalekém Kazničově.

Ze savců je typickým obyvatelem lesů veverka obecná a norník rudý, z myšovitých myšice lesní, temnopásá a myšivka horská, z hmyzožravců krtek obecný, rejsek obecný a horský, bělozubka šedá a ježek evropský. Z šelem jsou běžné liška obecná, kuna lesní, tchoř tmavý, vzácnější e jezevec lesní.

Palkovické  hůrky jsou součástí rozsáhlé karpatské soustavy. Vzniklé koncem druhohor a zejména v třetihorách působením několika fází alpínského vrásnění. Na našem území jsou Karpaty tvořeny flyšem, pro který je charakteristické mnohonásobné ukládání a střídání vrstev jílovců, pískovců a slepenců. Typická je také příkrovová stavba (vyzdvižení a přesunutí usazených hornin v průběhu horotvorných pochodů).

Palkovické hůrky byly vytvořeny slezským příkrovem, přičemž v terénu se nejvýrazněji projevují pískovcové píkovické vrstvy druhohorního křídového stáří. Pouze  místy vystupují na povrch i straší druhohorní horniny z období jury – slepencové balvany, jejichž hlavní součástí je vápenec.

V nejmladších třetihorách a počátkem čtvrtohor docházelo k silnému zarovnávání povrchu, dnešní ploché hřbety Palkovických hůrek jsou proto jen zbytkem původního příkrovu – tzv. příkrovová troska. Ve střední části Palkovických hůrek vytvořila říčka Ondřejnice průlomové údolí s prudkými svahy.

Zastavení č. 15
V oblasti Palkovických hůrek se vyskytuje několik exemplářů tisů červených. Kdysi běžná součást podrostu listnatých či smíšených lesů v nadmořských výškách od 350 až nad 1000 metrů je dnes velká vzácnost chráněna zákonem (druh silně ohrožený). V daných dobách se tisy vysazovaly u hradů, z jejich pružného a pevného dřeva se vyráběly kuše. Mimořádná kvalita tisového dřeva, vynikajícího pevností, pružností, krásnou kresbou i odolností proti chorobám a škůdcům, byla jednou z příčin záhuby tisu.
Celý strom je silně jedovatý, s výjimkou červeného míšku semene. Ten s oblibou požírají ptáci a roznášejí tak semena do okolí. Přes svou jedovatost je však vyhledáván pasoucím se dobytkem i zvěří. Traduje se, že kdysi pastevci tis vysekávali, aby předešli otravám.Intenzivní způsoby hospodaření v lesích, které používaly holoseče, vytlačily tis, který patří k velmi pomalu rostoucím podrostovým dřevinám, úplně.Tis je dřevinou dvoudomou. To znamená, že samčí a samičí květy rostou na různých jedincích. Při jeho současném řídkém výskytu se tak snižuje možnost opylení a tím i plodnost.V posledních letech se zaměřily na záchranu tisů různé programy podporované ministerstvem životního prostředí i Lesy ČR.Kůra tisu se v současnosti také stala cennou surovinou na výrobu léků proti některým typům rakoviny.
V oblasti Palkovických hůrek roste pět stromových tisů, které lze pokládat za původní a které byly vyhlášeny za památné stromy. Nedaleko od 15. zastavení naučné stezky v osadě Hůrky II roste jeden z nich. Tento tis patří k největším exemplářům Palkovických hůrek – má obvod kmene 196 cm a jeho výška je asi 2 m. Tisy jsou pomalu rostoucí menší stromy nebo jen keře (k tomu, aby dorostly 10 metrů potřebují obvykle 100 i více let), a tak tyto rozměry znamenají poměrně vysoké stáří stromu. Další tisy jsou v osadě Hůrky I, Na Podhoralí, v obci Palkovice a v osadě Krnalovice. Všechny tyto stromy jsou poblíž stávajících nebo bývalých usedlostí (a díky tomu také zůstaly zachovány). Všechny tedy byly nepochybně vysazeny, ale určitě ze semenáčků původních místních tisů a jedná se tedy o dřeviny původní.
Další ohroženou dřevinou je jedle bělokorá. Dříve jedna z hlavních dřevin jedlobukových pralesů je dnes stále vzácnější. Velký ústup jedle v minulých desetiletích bývá nejčastěji vysvětlován její vysokou citlivostí na znečištěné ovzduší. V oblasti Palkovických hůrek můžeme v původních porostech najít ještě větší množství jedlí. Jejich vitalita se v posledních letech zlepšuje, přirůstají a hojně plodí. Množství malých semenáčků však obvykle nepřečká první zimu. Jako všude v Beskydech je zde hlavním likvidátorem srnčí zvěř. Proto se provádí individuální ochrana pomocí oplůtků, ale definitivním řešením by snad bylo jen podstatné snížení stavu zvěře.

zastavení č. 16
Otvírá se před námi výhled na krajinu výrazně poznamenanou lidskou činností. Zemědělské monokultury, průmyslové zóny a lidská sídla představují úplně specifický životní prostor pro rostliny a živočichy. Vznikají náhradní společenstva, nejčastěji tvořená druhy, které nacházejí u člověka snadnou obživu. Jedná se především o různé hlodavce, kteří se přizpůsobili životu s lidmi (myši, potkani, krysy). Hmyz, který se může objevit po otevření spižíren,už většina z vás také dobře zná. Nejčastěji se objevuje tmavý motýlek zavíječ moučný, z brouků potemník moučný či skladištní. V prošlých zásobách potravin se někdy i masově objeví červotoč spížní, případně zrnokaz fazolový. Vlhčí prostředí koupelen vyhovuje v podstatě neškodné rybence domácí, či malé mouše kontuli popelavé. Naštěstí už téměř minulostí se stal šváb obecný a rus domácí.

Objevují se také nepůvodní, zavlečené druhy rostlin, které zde nacházejí ideální podmínky k životu, agresivně se šíří, zabírají veškerý prostor a potlačují původní druhy. Agresivní rostliny jako je bolševník velkolepý a křídlatka patří k nejznámějším.

Bolševník velkolepý pochází z oblasti Kavkazu. K nám byl zavlečen v 2. Polovině 19. Století jako okrasná rostlina. V polovině 20. století dochází k jeho invazivnímu šíření. Nejhorší situace nastala po roce 1989, kdy mnoho pozemků zůstalo ležet ladem majitelé je neudržovali. Bolševník obsazuje široké spektrum stanovišť, jediným limitujícím faktorem je dostatek světla. Výška kvetoucí rostliny může přesahovat 3 m, vyprodukuje až 18 000 semen, které mají velmi dobrou klíčivost. Semena dozrávají i na odseknutém okolíku a udržují si klíčivost několik let. Přestože se jedná původně o rostlinu dvouletou, je schopna v případě odstranění vrcholu vykvést v témž roce znovu nebo přetrvat do dalšího roku, aby zajistila svou reprodukci. Kromě semen, která se šíří vodou, větrem a pomocí zvířat a člověka, je schopen rozmnožování i pomocí oddenků. Celá rostlina je silně jedovatá. Potřísnění šťávou z rostlin vyvolává záněty kůže, které se zhoršují působením slunečního světla. Proto je nutná při likvidaci těchto rostlin zvýšená opatrnost., ochrana především obličeje a očí. Je nutno zabránit kontaktu nechráněné pokožky s rostlinou a likvidaci provádět v době, kdy nesvítí slunce.

Křídlatka česká vznikla křížením dvou zavlečených rostlin – křídlatky japonské a sachalinské, které se k nám dostaly rovněž jako okrasné parkové rostliny v 19. století. Šířit je pomohli i včelaři, protože se jedná o rostliny medonosné. K obrovskému rozšíření významně přispěla také povodeň v roce 1997, ale předtím už byly břehy některých potoků a řek lemovány porosty křídlatky, vzniklých vegetativně z úlomků lodyh a kořenů. Kolem některých středních toků jsou už u nás monokulturní břehové porosty tvořené křídlatkou. Ale objevuje se také na mezích a remízcích i ve vyšších polohách, protože se dokáže šířit i pomocí semen, které jsou roznášeny větrem až do vzdálenosti dvaceti kilometrů. Hubení křídlatky je obtížné a náročné a jedná se o dlouhodobou záležitost.

Biologická ochrana spočívá v pastvě a v pravidelném sečení. Mechanické způsoby likvidace (vytrhávání, vykopávání) jsou vesměs neúčinné, případně mají opačný efekt. Chemická likvidace je časově i finančně poměrně náročná a zásahy musí být opakovány i několik let po sobě.

Kromě těchto dvou nejznámějších invazivních rostlin se u nás nezadržitelně rozšiřuje celá řada dalších – např. netýkavka žláznatá, zlatobýl kanadský, vlčí bob obecný, netýkavka malokvětá, ale třeba i trnovník akát.

U lidských sídel ovšem postupně hledají útočiště i druhy, které ztrácejí své původní biotopy – např. dutiny, skály, jeskyně či štěrbiny. Jsou to například poštolka obecná, sova pálená a mnozí netopýři. Také mnohý hmyz se přizpůsobuje životu v lidských sídlech. A tak ve sklepích můžeme potkat  také např. můru sklepní, nebo střevlíka kožitého. K přezimování se do domů a bytů uchylují mnozí motýli, např. babočka paví oko, ale také zlatoočka skvrnitá, nebo slunéčko sedmitečné. K běžným druhům, které se naučily žít v lidských sídlech, patří pavouci.

zastavení č. 17
Les byl před příchodem člověka ve střední Evropě nejrozšířenějším rostlinným společenstvím a lesnatost naší republiky byla téměř 100%. Dnes se z původních pralesů nedochovalo téměř nic. Lesní porost v Podbeskydské pahorkatině začal člověk ovlivňovat již ve 13. století, kdy zde docházelo k zakládání prvních osad a měst. Těžba a klučení lesa postupovaly z nižších oblastí směrem do hor. Těžilo se hlavně bukové dříví nejen pro potřebu obyvatel, ale i železáren. V 18. století se objevuje první lesní hospodářský plán, který nařizuje řádnou obnovu lesa přirozenou i umělou cestou. V této době se také začíná zavádět smrk na úkor jedle a k omezení zmlazování buku se upřednostňuje holá seč před sečí clonnou. Postupně docházelo k vzniku smrkových monokultur, které se hlavně v nižších polohách ukázaly jako silně nestabilní. Teprve ke konci 20. století se začíná lesní hospodářství vracet k původní skladbě lesa.

Les Rovňa je typickou ukázkou nepůvodního lesa se silně pozměněnou dřevinnou skladbou. Monokulturní smrčiny, které působí strohým dojmem a jsou chudé na bylinný podrost, se zde střídají s listnatým smíšeným lesem, který má bohaté zastoupení druhů ve všech rostlinných patrech (stromové, keřové a bylinné) a blíží se svou skladbou lesu přirozenému. Ze stromů uvidíme nejčastěji dub letní, habr obecný, javor klen, lípu srdčitou, břízu bradavičnatou, jasan ztepilý. Zjara nás pod stromy upoutá prvosenka vyšší, sasanka hajní, později pak mařinka vonná, kokořík mnohokvětý, svízel lesní, vrbina hajní, černýš hajní a mnoho dalších. Blízko stezky protéká potůček se zajímavým životem pod vodou. V tůňce můžete najít skokana hnědého, pijavku koňskou, potápníka vroubeného, blešivce a různé vodní ploštice, zejména bruslařky.

zastavení č. 18
Houby neslouží jen k jídlu, ale mají nezastupitelnou ekologickou funkci. Bez mykorhizy, při níž symbiotické houby obalují kořínky dřevin a zajišťují jim dostupnost vody i živin, většina stromů není schopna přežít. Právě mizením mykorhizních hub se vysvětluje rozsáhlé odumírání lesů, jehož jsme v posledních desetiletích svědky.

Houby rozkládají všechny organické zbytky – listí, jehličí, větvičky i dřevo padlých stromů a mění je na humus. Bez jejich činnosti by byl povrch země brzo pokryt mnohasetmetrovou vrstvou organických zbytků rostlin a v ekosystému by došlo k vyčerpání minerálních živin a oxidu uhličitého, nezbytných pro růst zelených rostlin.

Dřevokazné parazitické houby napadají přestárlé a oslabené stromy, urychlují jejich rozpad a tím uvolňují místo mladším a zdravým jedincům. Celá činnost hub tak přispívá k zajištění ekologické rovnováhy v lese i mimo něj.

Naprostá většina hub jsou mikroskopické organismy, které nelze spatřit pouhým okem. Pouze malá část tvoří plodnice větší než 1 mm, jsou to ty, které lze nalézt např. v lese. Plodnice se tvoří pouze za příznivých podmínek, jinak je houba tvořena pro nás vesměs neviditelným podhoubím (myceliem). To, co vidíme, je tedy je část houby, a to plodnice určená k rozmnožování. Většina hub je velmi citlivá na změny prostředí, sucho, kyselý déšť, mechanické poškozování. Proto jsou mnohé durhy hub, dříve hojné, dnes velmi vzácné.

Houby se u nás k jídlu sbírají odedávna. Sběr a požívání hub se stalo českou národní zálibou. Běžně se sbírá asi 100 druhů hub, dobrých jedlých je asi 220 druhů.  Aby se houbaření nestalo minulostí, dodržujte při sběru hub tyto pravidla:

1. Nikdy neničte houby, které nesbíráte nebo neznáte.
2. Sbírejte jen ty, které opravdu bezpečně poznáte (záměna by mohla mít velmi nepříjemné nebo i tragické následky).
3. Naučte se dokonale znát naše smrtelně a nebezpečně jedovaté houby.
4. Pamatujte, že nebzučné mohou být i jedlé houby, jsou-li přestárlé, rozmoklé, zapařené, nebo byly-li sebrány u frekventované silnice anebo v místě, kde se prováděl chemický postřik.
5. Nesbírejte plodnice přestárlé, poškozené hlodavci nebo hmyzem. K jídlu nejsou, mohou však přispět velmi dobře k zachování druhu. Pokud je sebraná plodnice proděravělá larvami hmyzu (červivá), nechejte ji v lese také. Vytvoří ještě spoustu výtrusů sloužících k rozmnožování hub.
6. Sbírejte jen tolik, kolik spotřebujete.
7. Sbírejte hlavně ty houby, které rostou hojně. Vzácnějšími se jen pokochejte – jsou krásné hlavně v lese.
8. Houbu opatrně vykruťte z půdy, půdu okolo nikdy nerozrývejte nebo zbytečně nepodupejte.
9. Nasbírané a na místě očištěné houby ukládejte do vzdušné pevné nádoby, nejlépe do košíku. Neprodyšné obaly hub mohou způsobit zapaření hub a během krátké doby.
10. Chcete-li mít jistotu, jaký druh houby jste našli, nebo chcete-li určit druh nový, obraťte se na nejbližší houbařskou poradnu. Informace podají tyto instituce ve Frýdku-Místku: Muzeum Beskyd – přírodovědecké oddělení, Městský úřad – odbor životního prostředí a zemědělství, Okresní úřad – referát životního prostředí, Okresní hygienická stanice.

zastavení č. 19
Vodní nádrž Olešná u Místku byla postavena v letech 1960-64 a kromě ostatních vodohospodářských funkcí (snížení povodňových průtoků, zdroj vody pro průmysl) slouží také k chovu ryb a k rekreaci. Nádrž zaplavuje údolí Olešné na délku 1,75 km, maximální hloubka vody je 14,30m a maximální zatopená plocha 87,8 ha. Celkový objem nádrže je 4.268.00 m3.

Rybí společenstvo nádrže Olešná je tvořeno přibližně dvaceti druhy ryb. Převažují výrazně kaprovité ryby – plotice obecná, cejn velký, lín obecný, karas obecný, jelec tloušť a tolstolobik bílý. Z dravých druhů má dlouhodobě silnou populaci candát obecný. Méně hojným druhem je štika obecná. Sportovní rybáři je také velmi ceněn kapr obecný a úhoř říční. K vyjímečným úlovkům patří více než 17 kg těžká štika, kapr přes 12 kg, amur bílý 11 kg, candát téměř 9 kg a skoro 15 kg těžký a 125 cm dlouhý sumec velký.

Ačkoliv Olešná leží mimo hlavní trasy ptačích tahů, i tak se zde objevuje na jaře a na podzim mnoho druhů vodního a bahenního ptactva. Z běžnějších druhů jsou to např. labuť velká, kopřivka obecná, čírka obecná a modrá, polák velký a chocholačka, lyska černá a racek chechtavý. Ze vzácnějších a velmi vzácných druhů, které byly na lokalitě zastiženy, jsou to např. potáplice severní, potáplice malá, labuť malá, polák tundrový, kajka mořská, hoholka lední, turpan hnědý a tři druhy morčáků. Z bahňáků bývají na tahu pozorovány některé druhy kulíků, vodoušů a jespáků. Velmi vzácně se vyskytli např. kameňáček pestrý nebo vodouš štíhlý. V rákosinách hnízdí potápka roháč, potápka malá nebo kachna divoká.