NS Janáčkův chodníček

Pěší túry
Rodiny
Hendikepovaní
  • Kraj: Moravskoslezský
  • Turistický region: severní Morava a Slezsko
  • Typ stezky: Historie a příroda
  • Správce stezky: Obec Hukvaldy
  • Začátek: U obecního úřadu na Hukvaldech
  • Konec: Kubánkov, kde se napojí na naučnou stezku Hůrky
  • Délka: 8,5 km
  • Zhotovitel stezky: Zřizovatel - Okresní úřad Frýdek Místek/2001
  • Náročnost: Středně turisticky náročná
  • Povrch trasy: zemní – štěrková
  • Počet zastavení: 20
  • Doba prohlídky: 4 hod.
  • Značení: Místní, červené značení naučné stezky, typizované tabule
  • Období návštěvy: Celoročně
  • Aktuální stav: Dobrý
  • Dopravní spojení: MHD

Naučná stezka Janáčkův chodníček

Naučná stezka Janáčkův chodníček ukazuje návštěvníkovi přírodu, historii a památky okolí Hukvald. Studánky, prameniště a malé potůčky oživují a zpestřují krajinu, mají však také obrovský význam pro její vodní režim a celkovou ekologickou stabilitu. Představují zároveň specifické životní prostředí pro pestrou paletu rostlin a živočichů, vázaných částečně nebo úplně na vodu. Kromě drobných prvoků, řas, vodních roztočů, korýšů a ploštěnek zde ve velmi studených a čistých vodách žijí zejména larvální stádia mnohých hmyzích řádů, jako např. vážek, chrostíků, jepic a některých pošvatek. Celý životní cyklus zde prožívají někteří vodní brouci a ploštice. Tyto biotopy jsou také nepostradatelné pro rozmnožování čolků a žab (čolek horský, čolek obecný, mlok skvrnitý, skokan zelený, kuňka žlutobřichá, ropucha zelená a obecná).
Kozlovice byly založeny z Příboru v roce 1294 jako dvouřadá lánová ves. Původně zemědělskou obec zasáhla koncem 15. století valašská kolonizace a na 200 let se stala sídlem valašských vojvodů hukvaldského panství, kteří měli na starosti správu salaší a chov drobného dobytka.
Měrkovice, malá obec založená v r. 1789 hukvaldským purkrabím Měrkou byla původně zemědělská. Na blízkém kopci Kazničov se postupně otevíraly lomy. Pískovcové skály se zde trhaly i v obrovských kusech (délky až 20 m) a vyráběly se z nich schody, koryta, mlýnské kameny a další díla. Kamenictví začalo upadat na počátku 20. stol. s rozvojem cementářského průmyslu a obyvatelé se vraceli k zemědělství jako hlavnímu zdroji obživy.
Drobné sakrální památky – kapličky, křížky, obrázky jsou němými svědky života místních lidí a jejich cítění.

Dostupnost
Naučná stezka Janáčkův chodníček vede po žluté značce oborou k bývalé Myslivně, dále po zelené značce do Kozlovic k restauraci U dvora, a odtud po žluté značce na Kubánkov, kde se napojí na naučnou stezku Hůrky. Délka trasy je asi 8,5 km, je středně turisticky náročná. Převýšení je asi 320 m, náročnější stoupání je asi 1 km podél Bačova potoka (mezi zastaveními 10 – 11).
Jednotlivá zastavení
naučné stezky Janáčkův chodníček

zastavení č. 7
Studánky, prameniště a malé potůčky nejen oživují a zpestřují krajinu, ale mají také obrovský význam pro její vodní režim a celkovou ekologickou stabilitu. Představují zároveň specifické životní prostředí pro pestrou paletu rostlin a živočichů, vázaných částečně nebo úplně na vodu. Kromě dtobných prvoků, řas, vodních roztočů, korýšů a ploštěnek zde ve velmi studených a čistých vodách žijí zejména larvální stadia mnohých hmyzích řádů, jako např. vážek, chrostíků, jepic a některých pošvatek. Celý životní cyklus zde prožívají někteří vodní brouci a ploštice. Tyto biotopy jsou také nepostradatelné pro rozmnožování čolků a žab, zejména těch druhů, které jsou náročné na čistotu vody. Například mlok skvrnitý žije jen v lesích s původním složením dřevin a s čistými potůčky.
V oblasti Palkovicýh hůrek žijí čolek horský, čolek obecný, mlok skvrnitý, skokan zelený, kuňka žlutobřichá, ropucha zelená a obecná.

zastavení č. 8
V dávné minulosti bylo území pod Beskydami téměř stoprocentně zalesněné smíšenými a listnatými pralesy. Po příchodu člověka byly tyto lesy káceny přeměňovány v kulturní krajinu. Vznikala mozaika polí, luk, lesů, remízů, ovocných sadů a vod, v níž byly nenásilně včleněny jednotlivé stavby, vesnice a městečka. Vyznačovala se krásou a přirozenou harmonií. Tato krajina vznikla kombinací staletého kultivačního úsilí člověka a působení sil přírody. Harmonická krajina byla dílem tvrdé práce člověka. Práce tvrdé a málo efektivní. Proto dnes horské zemědělství upadá a volné prostory zarůstají druhově méně hodnotnými porosty, mnohdy plevelnými druhy dřevin a invazivními druhy bylin. Mizí postupně i dříve běžné druhy vázané na otevřené plochy.
Na zamokřených jednosečných loukách se vyskytuje několik druhů vstavačovitých rostlin – prstnatec májový, vstavač mužský, vstavač vojenský, vemeník dvoulistý, vzácně zde můžeme najít i mečík obecný. Pokud nejsou louky pravidelně koseny nebo vypásány, dochází k jejich rychlému zarůstání náletovými dřevinami. Pro existenci vstavačovitých, ale i mnoha dalších rostlin a živočichů, je pravidelná údržba luk nutností.
Lesy se zachovaly jen ve fragmentech, nezastupitelný význam v krajině mají remízy a vegetační doprovody vodních toků.
K typickým druhům otevřené krajiny patří: zajíc polní, srnec obecný, bažant obecný, koroptev polní, křepelka polní, chřástal polní, čáp bílý, skřivan polní, strnad obecný, ťuhýk obecný, čejka chocholatá, z dravců poštolka obecná, káně lesní. K vzácnějším druhům, které hnízdí v otevřené krajině, patří pěnice vlašská, bramborníček hnědý a černohlavý, linduška luční. Na polích hledají potravu křeček polní, hraboš polní, myši, špačci, kavky, vrány a v zimním období hejna havranů polních. Šelmy jsou zastoupeny lasicí kolčavou a lasicí hranostajem. K pestré krajině patří také včely, čmeláci, motýli a další hmyz.

zastavení č. 9
Kozlovice byly založeny v roce 1294 jako dvouřadá lánová ves. Původně zemědělskou obec zasáhla koncem 15. Století valašská kolonizace a na 200 let se stala sídlem valašských vojvodů hukvaldského panství, kteří měli na starosti správu salaší a chov drobného dobytka. Kozlovice jsou nejzazším územím severozápadně, kam až valašská kolonizace zasáhla. V Kozlovicích sídlili valašští vojvodové z rodu Krpců a Žáčků od roku 1565 až do roku 1764. Podléhaly jim salaše nejen v Kozlovicích, Myslíku a Lhotce, ale až  na Ondřejníku a v Zadních horách (Smrk, Kněhyně, Radhošť).
Vojvody připomíná budova Starého fojtství č.p.1 (pod kostelem), kde sídlili do r. 1848. Koncem 18. Století bývala v dudově fojtství i první kozlovická škola, Za třicetileté války obsadili a vydrancovali Kozlovice Švédové obléhající hukvaldský hrad. V 19. století se v okolí vsi těžil pelosiderit (železná ruda, která nezpracovávala ve vítkovických hutích).
Měrkovice: Malá obec založená v r. 1789 hukvaldským purkrabím Měrkou byla původně zemědělská. Na blízkém kopci Kazničov se však postupně otevíraly lomy. Pískovcové skály se zde trhaly i v obrovských kusech (délky až 20 m) a vyráběly se z nich schody, koryta, mlýnské kameny a další díla. O umu měrkovických kameníků svědčí i kamenné kříže v okolí (např. u školy v Měrkovicích).
Kamenictví začalo upadat na začátku 20. století s rozvojem cementárenského průmyslu a obyvatelé se vraceli k zemědělství jako hlavnímu zdroji obživy.

zastavení č. 10
V údolí na dolním konci Kozlovic mezi říčkou Ondřejnicí a silnicí stojí pozůstatky hospody u Harabiša. Usedlost postavil pan Nikl. Říká se, že když se dopustil penězokazectví, hospodu prodal hukvaldskému panství a před trestem utekl do Ameriky.  
Leoš Janáček hospodu u Harabiša znal a navštěvoval. Zde byl položen základ jeho sběratelské pouti za lidovou písní. Zde vznikají Lašské tance, vzniká Ukvaldská poezie.  Zde vzklíčilo sémě jeho pozdější slávy a velikosti.
Sám Leoš Janáček do definitivní partitury Lašských tanců napsal: „Pod ukvalským zámkem, v údolíčku, že bys kamenem dohodil, byla hospůdka u Harabišů. Okna jak z ohně sálavého do tmy vsázena. Uvnitř jizby krájený dým a výpary. Žofka Harabišová jde z ruky do ruky. Tanečnica. Na pamět té teplé letní noci – na chválu rodného kraje, mojeho Lašska, půjde tato partitura plna mihotavých notiček, plna laškovných nápěvků, švitořivých i zamyšlených, do světa.“
Janáčkův výzkum valašských ranců v Kozlovicích měl rozhodující vliv na účast Kozlovic na národopisné výstavě československé v Praze roku 1895, kdy je Janáček spolu se Vsetínem vybral jako nejlépe reprezentující oblast Valašska před celým národem.  Nedaleko od hospody proti proudu Ondřejnice stával Šmiřákův mlýn. Patřil ke čtyřem nejstarším mlýnům v Kozlovicích, které byly zapsány už v prvním dochovaném seznamu (urbář z roku 1581). Leoš Janáček se s jeho majitelem osobně znal a romantické prostředí tohoto mlýna jej inspirovalo při komponování opery Její pastorkyňa.
Člověk odpradávna využíval vodní toky k získání energie a stavěl na nich mlýny, pily, valchy, hamry a jiná  zařízení. Nejstarší mlýna v Kozlovicích byly postaveny pravděpodobně už hned po jejich založení r. 1294. Mlýny a mlýnky zde byly poháněny vodními koly. Ty byly ve všech případech na svrchní vodu, kde se využívalo menšího množství vody, ale většího spádu. Poněvadž v Kozlovicích nebyl skoro nikdy nadbytek vody, ta se zachycovala v menších či větších vodních nádržích. V těchto nádržích se navíc chovaly ryby a proto dostaly název rybníky. Mlýnské náhony, které vodu přiváděly, byly dlouhé až několik set metrů.

zastavení č. 11
Drobné sakrální památky – kapličky, křížky, obrázky – jsou němými svědky života místních lidí a jejjich cítění. Často tyto stavby vznikaly na základě konkrétní události, ať už radostné či tragické, v minulosti dávné nebo zcela nedávné. Jsou roztroušeny všude kolem nás a jsou názornou ukázkou lidové tvořivosti.
Jedna z takových staveb – lesní kaplička – je v údolí Bačova (Bačacího) potoka. Je možné se zde osvěžit u pramene pod kaplí, která vznikla na základě konkrétní události: Dva občané Myslíku byli za války nasazeni na práce v Ostravě. Při velkém bombardování Ostravy jeden zahynul a ten druhý – Jan Bělunek, přežil. Při náletu slíbil Panně Marii, že když ho zachrání, postaví ji kapli. A protože ho ochránila, učinil, co slíbil. Ihned po válce v lesích okolo Myslíku našel skálu s pramenem a jeskyní, kterou upravil a umístil sem sochu Panny Marie. Před ní klečí socha svaté Bernadety, nahoře na skále stojí zvonička.
Kaplička v Mankově skále dostala název Myslíkovské Lurdy.  15. 9. 1946 byla posvěcena za účasti kněží ze sousedních farností a asi 900 poutníků. Stalo se tradicí, že se na tomto místě začátkem května scházejí věřící z okolí.

zastavení č. 12
Valašskou kolonizací se nazývá pohyb obyvatel zvaných Valaši z jjeich původního usídlení (dnešní Rumunsko) po horských oblastech karpatského oblouku. Valaši představovali nový, zdatný a otužilý, průbojný a nebojácný lid, který se věnoval horskému chovu dobytka se zvláštním zpracováním ovčího mléka. Mýtili lesy na horách a na mýtinách stavěli salaše. Na salaši stála koliba pro pobyt, nocování a zpracování ovčího mléka, kolem byl tzv. košár tj. ohrazené místo, které sloužilo pro ochranu a dojení ovcí. Poblíž se rozprostírala pastvina a musel tu být vždy nějaký zdroj vody.
Když se louka vypásla, posunula se dále (často klučením lesa), nebo se celá salaš přestěhovala, někdy i na velmi vzdálené místo (až několik desítek kilometrů). A tak se Valaši dostávali do nových oblastí. Mísili se s původním obyvatelstvem, ale měli i určitou samosprávu. Tvořili valašskou obec, v jejímž čele stál valašský vojvoda a měli i vlastní valašský soud.
Na území Moravy probíhala v té době současně i kolonizace pasekářská (osídlování odlehlých, okrajových, kopcovitých a horských oblastí vesnic místním obyvatelstvem).
Obě kolonizace, které zde probíhaly po staletí, změnily krajinu v údolích a na horách. V 2. polovině 18. století se začaly salaše rušit a zalesňovat, což souviselo s rozvíjejícím se železářským průmyslem. Roku 1764 byla funkce vojvodská zrušena, poněvadž s pokračujícím růstem železářství bylo zapotřebí hodně lesů k výrobě dřevěného uhlí pro hutě. Panství rušilo postupně salaše na své půdě a tu pak zalesňovalo.
Image
Image
Image
Image

NS Janáčkův chodníček (vyznačená červeně)

csenpl